Kapitán Pavel Stehlík (32) je válečný veterán z Afghánistánu. Z misí si odvezl mnohé traumatické zážitky, doma si myslel, že už bude jenom dobře. Jenže měsíc po návratu dle svých slov zjistil, "že jde být ještě hlouběji než na dně". Lékaři mu zjistili rakovinu kostí a nádor na krční páteři. I přes špatné prognózy se ze všeho dostal. Z další porce traumat a emocí se dokázal vypsat. Kniha Do temnoty se stala bestsellerem.

Foto: Kapitán Pavel Stehlík se svou novou knihou Já, voják v Afghánistánu. | Foto: Archiv Pavla Stehlíka

Vystudoval Fakultu humanitních studií UK, obor orální historie. Nyní pracuje pro Vojenský historický ústav a přichází se zpověďmi svých kolegů z mise, studií nazvanou Já, voják v Afghánistánu. "Jsme tu pro vás, je to naše povinnost," říká v rozhovoru k poslání vojáka.

Psali jsme:Americká armáda převzala první sériový lehký tank M10 Booker

V knize Já, voják v Afghánistánu (soutěžit o tuto autorem vlastnoručně podepsanou knihu můžete zde) si mimo jiné pokládáte otázku, proč vlastně jde voják dobrovolně do války se všemi riziky, která to nese. Myslím, že civilistům je pochopitelné, když jde voják bojovat za svou vlast. Ale jak je to v případě válečných misí, které se jeho země přímo nedotýkají?

Drtivá většina vojáků v rozhovorech uvedla, že hlavním motivem pro účast v misi bylo získání profesní a osobní zkušenosti. Vojenské řemeslo je práce, jejíž nedílnou součástí je účast v zahraničních operacích. Až jako druhořadé byly akcentovány motivy týkající se záliby v cestování, touhy po pracovní změně, otestování sebe sama ve smyslu "mám na to, zvládnout válku" a snahy ověřit si své bojové dovednosti. Jeden z vojáků dokonce uvedl, že důvodem výjezdu do zahraniční operace pro něj byly špatné mezilidské vztahy na jeho domácím pracovišti.

Jakou roli hrály finance a výdělek?

Poněkud překvapivě ani jeden z veteránů nereflektoval finanční ohodnocení jako motiv pro výjezd, ačkoliv veřejnost přikládá tomuto motivu největší důraz. Osobně se domnívám, že příčinu jistého popírání finanční motivace samotnými vojáky můžeme spatřovat v etické neslučitelnosti s povoláním vojáka, tedy někoho, kdo slouží celku. Svou roli hraje obyčejná lidská snaha o udržení si vlastního soukromí. Právě sem totiž spadají finance, o kterých nikdo na veřejnosti nechce mluvit.

Psali jsme:Těhotná žena zastavila zloděje pomocí své pušky AR-15

Z různých dokumentů a filmů známe situaci, kdy se voják loučí se svou partnerkou či manželkou, případně i dětmi. Ale jednou z osob, které jste pro knihu zpovídal, je žena, dokonce matka. Jak moc je to loučení a odloučení jiné? A co přiměje matku, aby opustila své děti a šla na riskantní misi?

Žádným způsobem bych tento fakt zásadně nedramatizoval. V armádě slouží nejen matky, ale i otcové. Každý, kdo má rodinu a děti, se musí se svým nasazením v zahraniční operaci a dlouhým odloučením od rodiny vyrovnat po svém. Dovolím si vyslovit tu myšlenku, že na misi je nejen samotný voják, ale všichni jeho nejbližší, kteří zůstávají doma.

Dalším vaším vypravěčem byl muž, jenž odcházel do Afghánistánu od těhotné přítelkyně. Ona se s ním loučila s vědomím, že jejich dítě nemusí otce nikdy poznat. Jak moc těžké tyto situace jsou? V knize zazní i myšlenka, že loučení je někdy těžší než samotný boj. Je to opravdu tak?

Určitě tomu tak může být. Loučení je samo o sobě pro oba partnery silně pohnutou chvílí umocněnou v tomto případě těhotenstvím. Zajisté si dokážeme představit, co lidé prožívají za vnitřní emoce. Nicméně je třeba si uvědomit, že život takové chvíle přináší. A vojáci se svými rodinami to musí brát jako jeden z aspektů povolání vojáka. Osobně si myslím, že jsme jako společnost čím dál tím zhýčkanější skoro permanentní přítomností partnera.

Můžete popsat pocit, jaký voják má první den na první misi v životě?

Každý z vojáků prožívá tyto okamžiky individuálně. Odlišnost a škála prožitků je velmi pestře rozprostřena. Většina veteránů zmiňovala na prvním místě rozlehlost a vyprahlost země s absencí zeleně v krajině. Někteří prožívali pocity spojené s vývojem situace v Afghánistánu, nebo vlastního profesního zadostiučinění. Jiné zaskočila obyčejnost a fádnost prvních okamžiků v operaci v kontrastu s mnohaměsíčními představami, které si utvářeli při výcviku.

Na co všechno nejde i při sebedůkladnějším tréninku doma na základně vojáka směřujícího na misi připravit?

Je samozřejmě žádoucí, aby se výcvik co nejvíce dokázal přiblížit reálné situaci a podmínkám, ve kterých se voják na misi ocitne. I když se budete sebevíce a sebelépe připravovat na válku, na dlouhé odloučení od rodiny a blízkých, na permanentní nedostatek soukromí, na kontakt s místním obyvatelstvem, tak až samotná přítomnost vojáka jako lidské bytosti v centru dění ukáže, jak se s tím kdo dokáže vypořádat.

Píšete také o neúctě k práci odstřelovačů, hovoříte dokonce o jejich vyobcování ze společnosti a srovnáváte tento postoj společnosti s úctou k pilotům stíhaček či bombardérů. Čím to je, že odstřelovači jsou pokládáni, jak píšete, za "lovce lidí", zatímco váleční piloti za hrdiny?

Tento jev je velmi starý a proměnlivý s časem a politicko-geografickým prostorem. Odstřelovači jsou obestřeni aurou obdivu i odporu zároveň. Tento rozpor je poněkud absurdní, když uvážíme, že v konečném důsledku je výsledkem práce pilota i odstřelovače mrtvý protivník. Je třeba zdůraznit, že vojenská odbornost odstřelovače je jednou z nejnáročnějších specializací, ve kterých může být voják vycvičen. Na nositele odstřelovací pušky jsou kladeny ty nejvyšší psychické, fyzické a dovednostní nároky.

Domnívám se, že jistou míru vyobcování způsobuje samotná povaha práce odstřelovače - najít a eliminovat cíl, kterým je druhý člověk. Je logické, že odstřelovači o své práci mluví na veřejnosti jen málo a jsou uzavřenou skupinou. Určitou rozporuplnost vidím v tom, že společnost práci odstřelovače potřebuje, ale má problém ji z morálního hlediska pochopit.

Jaké je to, žít na misi pod permanentním tlakem, že útok a možná i smrt může přijít každou vteřinou?

Je to permanentní nápor na psychiku a nezbývá nic jiného než to zvládnout. Navíc voják je cvičen k tomu, aby v takových podmínkách dokázal fungovat a plnil úkoly. Očekává se to od něj. Pro zvládání dlouhodobého tlaku a stresu vojákovi pomáhá esprit de corps, tedy duch jednotky, kamarádi, vojenský humor, nebo cokoliv, u čeho člověk může zrelaxovat.

V knize mě také zaujal pojem "dehumanizace nepřítele". Můžete tento proces, jenž má vést k snadnějšímu "skoncování" s protivníkem, nějak vysvětlit?

Dehumanizace nepřítele je zcela běžným jevem, který pomáhá vojákům vyrovnat se vnitřně s tím, že vůči jiné osobě, ať už vojákovi, nebo povstalci, použijí smrtící prostředky. V praktické rovině se to projevuje přiřazováním nelichotivých vlastností a negativních pojmenování. Takovému nepříteli je přiřazena nižší lidská hodnota - je zlý, nepřátelský, zločinný, barbarský.

Co ale zažívá dejme tomu český lékař na afghánské misi, kterému přivezou k ošetření postřeleného tálibánce? Prožívá opačný proces?

V tomto případě se domnívám, že dochází ke změně interpersonálního vztahu mezi "voják" versus "tálibanec" na "lékař" a "pacient". Profesionální přístup ve znamení Hippokratovy přísahy je standardem.

Můžete vysvětlit pocit některých vámi zpovídaných vojáků, že náročná práce na misi je oproti běžnému životu, jenž se skládá z řešení spousty banalit, v podstatě "brnkačka"?

Voják v zahraniční operaci řeší z jeho pohledu podstatné věci související s jeho nasazením ve válečném konfliktu. Válku můžeme přirovnat ke světu s nalinkovaným systémem, kde voják dělá svou práci. Je to jednoduchý svět, kde není ničím rozptylován a nezabývá se běžnými věcmi, jako jsou nákupy, obstarání rodiny, složenky, nejrůznější žabomyší války mezi lidmi a podobně.

Jak je to ve válečném konfliktu s vírou? Člověk o ni spíše přichází, nebo k ní naopak dospívá?

U každého je to jinak. Neznám žádného vojáka, který by na základě svého nasazení v zahraniční operaci opustil svou víru. Domnívám se, že prožitek války s charakteristickým uvědoměním si blízkosti smrti člověka posunuje spíše směrem k víře. Věřícího i nevěřícího. Na misi jsem zažil vojenské mše, na které chodili i vojáci a s vírou do té doby neměli nejmenší zkušenost. Víra je silně individuální záležitost. Tam, kde jeden voják víru potřebuje, jiný se bez ní obejde.

Líbí se mi závěrečný vzkaz jednoho ze zpovídaných vojáků: "Važte si armády, nikdy nevíte, kdy ji budete potřebovat." Souhlasíte s jeho přirovnáním, že s placením a udržováním armády se to má stejně jako s placením pojistky - je dobré ji mít, i když bychom ji nejraději nikdy nepoužili?

Bezvýhradně s tímto výrokem souhlasím. Je třeba, aby si lidé uvědomili, že mají své vojáky, kteří vzešli z nich a jsou tu pro ně. Vždyť vojáci se nevzali odněkud z Marsu, jsou to děti českého národa. Nikdo jiný za nás nikdy nic neudělá. To můžeme a musíme dělat jen my. Je to naše povinnost.

Zdroj: Aktualne.cz