Před pár dny jsme si mohli připomenout výročí bitvy u Tannenbergu, ve které Němci v roce 1914 drtivě porazili velkou ruskou armádu generála Alexandra Samsonova. Tato bitva je fascinující ukázkou vojenské geniality a strategické jednoduchosti, které Němcům umožnily zastavit nebo zničit dvě ruské armády, přičemž každá z nich byla početně silnější než všechny německé jednotky ve Východním Prusku dohromady. Tato bitva je mistrovským dílem vojenské taktiky, bez ohledu na to, kdo v ní bojoval nebo zvítězil, a lze ji směle přirovnat k bitvě u Kann. Nyní se podívejme podrobněji na události tohoto konfliktu.

Foto: Německá pěchota během bitvy u Tannenbergu | Bundesarchiv, Bild 183-R36715 / CC-BY-SA 3.0

Než začnu, musím připomenout, co to byl Schlieffenův plán. Schlieffenův plán byla německá strategie pro případ, že by Německo muselo bojovat na západě i východě současně, což byla situace, ke které došlo v roce 1914. Podle tohoto plánu mělo 90 % německé armády zaútočit na Francii, zatímco 10 % armády mělo zadržovat Rusy ve Východním Prusku. Schlieffenův plán dokonce počítal s možností, že by Rusové dobyli celé Prusko, což mělo být vykoupeno vítězstvím na západě, kde německá armáda měla zničit francouzské a britské síly. Po vítězství na západě se mělo německé vojsko otočit a Rusy z Pruska vyhnat. To byla však jen krajní možnost, protože Němci věřili, že s ohledem na tamní terén a neschopnost ruské armády se jim podaří Rusy v Prusku zastavit a zadržovat je tam až do příchodu hlavních sil.

Psali jsme:Bitva u Bir Hakeim - peklo v saharské poušti

K tomuto účelu mělo Němcům pomoci opevnění kolem Mazurských jezer, které efektivně rozdělovalo frontu na dvě části. Tyto pevnosti, které byly vybudovány kolem Královce, postavili již Prusové a před válkou byly modernizovány. Další pevnosti byly přítomny na řece Visle, která měla tvořit nejzazší místo, kam by Němci mohli ustoupit. Geografické podmínky a systém pevností podporovala hustá železniční síť, díky které mohli Němci efektivně přemisťovat své jednotky a být vždy o krok napřed. Bitva u Tannenbergu ukázala, že německé plány na východě fungovaly dokonale, ale situaci nakonec zkomplikoval císař Vilém, který neunesl tíhu okamžiku a nařídil přesun 10 divizí ze západu na východ. To byla pro Německo katastrofální chyba, protože posily dorazily na bojiště, až když už bylo rozhodnuto, a Němcům bolestně chyběly na Marně.

Teď se přesuneme na bojiště. Když válka začala, Němci předpokládali, že zaostalé Rusko bude mobilizovat několik týdnů, možná i měsíců, a že první týdny války budou mít od Rusů klid. V tomto se však krutě mýlili, protože Rusové již v prvním týdnu disponovali miliony vojáků. Pravda, ruská mobilizace nebyla bez chyb; ruští vojáci například dostávali to, co bylo po ruce, a nebylo dostatek bot a zbraní. Přesto však již dva týdny po zahájení bojů pochodovali Rusové k Prusku a zdálo se, že je nic nezastaví. Na Prusko pochodovaly ve dvou směrech dvě armády: První armáda, která měla 300 000 mužů a velel jí Paul von Rennenkampf, a Druhá armáda, která měla 230 000 mužů a velel jí Alexandr Samsonov. Těmto silám čelila německá Osmá armáda, která měla pouhých 150 000 mužů a velel jí Maximilian von Prittwitz. Kvůli terénním podmínkám nemohly obě ruské armády pochodovat společně, a tak šla První armáda na severu a Druhá na jihu. Podle plánu měl Samsonov přilákat Němce, zatímco Rennenkampf, jehož muži postupovali těžším terénem, se měl nikde nezdržovat. Obě armády se měly nakonec spojit u Königsbergu, kde měly Němce obklíčit a zničit je.

Jenže plány jsou jedna věc a realita druhá. Když Rusové překročili hranice, zjistili, že nemohou používat německé železnice, protože jejich vlaky měly jiný rozchod než německé koleje. Paradoxně si za to mohli sami, protože si tento rozchod zvolili, aby zabránili případné německé invazi, na což však při své vlastní ofenzivě zapomněli. Pro ruské vojáky to znamenalo, že museli vše přepravovat na povozech, což výrazně zpomalilo jejich postup a vedlo k nedostatku munice a potravin. Navíc byl nedostatek povozů a situace byla tak mizerná, že děla museli táhnout sami ruští vojáci. Problémy Rusů se začaly kupit a narůstat. Asi největším problémem bylo, že Samsonov a Rennenkampf se smrtelně nenáviděli. Původ této nenávisti sahal až do rusko-japonské války v letech 1904–1905, kdy Rennenkampf nedodržel rozkaz přijít Samsonovovi na pomoc, což vedlo k těžkým ztrátám. Samsonov pak Rennenkampfa napadl na nádraží v Mukdenu a situace mezi nimi se ještě více vyostřila.

Rennenkampf byl talentovaný velitel, o třídu lepší než Samsonov, ale byl také ješitný a arogantní muž, který Samsonovovi urážku nikdy neodpustil a byl ochoten obětovat jeho armádu. Rennenkampf proto záměrně postupoval pomalu, na zprávy od Samsonova nereagoval a doufal, že Němci Samsonova zničí, což mu umožní vyniknout. Samsonov byl méně schopný velitel, který do té doby velel jen divizi, a pro tento úkol se nehodil. Byl nerozhodný, psychicky labilní a ještě hůře, velitel celé operace, generál Jakov Grigorjevič Žilinskij, který řídil vše ze štábu v Rusku, mu neustále zasahoval do velení a měnil jeho rozkazy. Žilinskij byl krutý voják, který pohrdal životy svých vojáků, které považoval za dobytek. Když mu Samsonov hlásil, že jeho muži nemají co jíst, odpověděl, ať „žerou trávu, protože jsou na to zvyklí“. Ještě horší bylo, že Rusové měli tragickou komunikaci, takže Žilinskij často nevěděl, jaká je reálná situace na bojišti, a jen posunoval špendlíky na mapě jako Napoleon.

Psali jsme:Armádní výprodej, aneb malé bunkry i velké pěchotní sruby na prodej

Komunikace byla pro Rusy další problém, protože nedokázali zakódovat své rádiové zprávy a vysílali své rozkazy volně do éteru, takže Němci naprosto přesně věděli, co mají v plánu. Němci navíc celou dobu sledovali ruské armády pomocí letadel a naprosto přesně viděli každý jejich pohyb. O něčem takovém si Rusové mohli jen nechat zdát, a Samsonov tak mohl jen hádat, co dělají jeho protivníci i Rennenkampf. Přes všechny tyto problémy vstoupil Samsonov na území Německa a hnan plánem a zuřivým Žilinským vedl své divize ke Königsbergu. Von Prittwitz rozdělil své vojsko, aby čelilo oběma ruským armádám, a protože se mu Samsonov, který se pomalu ale jistě blížil ke Königsbergu, zdál jako větší nebezpečí, zaútočil nejdříve na něj. V bitvě sice Rusové utrpěli větší ztráty, ale Němce neodrazili a pokračovali dál. Von Prittwitz zpanikařil a požádal své nadřízené, aby se mohl stáhnout za Vislu. To císař důrazně odmítl, zbavil ho velení a na jeho místo jmenoval velitelem 8. německé armády Paula von Hindenburga, jehož náčelníkem štábu se stal Erich Ludendorff.

Tato volba se rychle ukázala jako mimořádně šťastná, protože oba muži byli mistři svého řemesla. Za většinou nápadů stál Erich Ludendorff, jehož vojenský génius převyšoval podle mého názoru všechny generály Velké války, a Hindenburg měl dostatek soudnosti, aby uznal výjimečnost svého podřízeného. Ludendorff po svém příchodu na frontu nechal prozkoumat mapy, přečetl si zprávy od průzkumných letců a také ruské rádiové zprávy a okamžitě pochopil, že je nepravděpodobné, že by se obě ruské armády v následujících dnech spojily. Navrhl, aby Rennenkampfa, který víceméně stál na místě a čekal, až bude Samsonov zničen, hlídala jen jedna jízdní divize, zatímco zbytek oddílů měl být převelen k jižní části Osmé armády, která měla zničit Samsonova. Hindenburg souhlasil a kvalitní německé železnice během 4 hodin přepravily německé divize ze severu na jih. Ludendorff mohl realizovat svůj plán a využil trik velkého Hannibala Barky.

Nebyl to lehký úkol, protože Samsonov měl po všech ztrátách stále asi 210 000 mužů, zatímco Němci disponovali pouze asi 130 000 muži. Je však nutno upozornit, že Rusové byli ve velmi špatném stavu. Byli vyčerpáni, protože nebyli vůbec zásobováni, šli Pruskem bez vody a jídla, Žilinskij je hnal stále kupředu dnem i nocí a bylo mu jedno, že spí jen pár hodin denně. Třetina ruských vojáků měla kvůli zpackané mobilizaci zimní uniformy, takže v letním vedru trpěli a pili vodu z nebezpečných bažin. Polovina děl byla opuštěna a tisíce vojáků zůstalo vzadu, protože už prostě nemohli pokračovat. Ludendorff vytvořil ze svých divizí oblouk a stejně jako Hannibal umístil do středu jen několik pluků, aby tudy Rusové mohli postupovat vpřed. Na křídla však umístil své nejlepší jednotky z Bavorska a Pruska, které začaly ruské jednotky tlačit dozadu, takže vznikly kleště, které se pomalu začaly uzavírat. Když Samsonov zjistil, že čelí naprosté zkáze, zhroutil se a přestal na vše reagovat. Ruská armáda se ocitla bez velení a velitelé jednotlivých divizí museli bojovat sami za sebe. Rusové bojovali dobře, ale bez velení jim chyběla koordinace a německé kleště se pomalu zavíraly a úniková cesta byla stále užší.

Samsonov se nakonec probral a nařídil hromadný útok proti "koncům kleští", který měl Rusům otevřít cestu zpět. Byla to dojemná a téměř neuvěřitelná scéna. Samsonov byl jemný a jak už jsem zmínil, labilní muž, který věděl, že své muže posílá na smrt. Před útokem chtěl své vojáky povzbudit projevem, ale uprostřed řeči se rozplakal a kdyby ho jeho důstojníci nezachytili, spadl by z koně. Rusové Samsonova milovali, protože věděli, že je jiný než ostatní ruští velitelé a že v nich vidí lidi. Když viděli, že brečí, pochopili, že je čeká masakr, a zaútočili s vědomím, že zemřou. Byli to ruští vojáci, kteří ještě věřili v Rusko a v cara a byli ochotni za ně zemřít. Šli dobrovolně smrti vstříc a věřili v Rusko, cara a Boha. Nevadilo jim, že car, Rusko a Bůh je nutí pít vodu z bažin a jíst trávu. Byli to synové Ruska, kterých se všichni báli. Za dva roky však bude situace jiná a ruští vojáci už nebudou věřit nikomu.

Útok podle očekávání skončil katastrofou – to znamenalo konec Druhé armády. Ludendorff, jako šachový mistr, ukončil své tahy obklíčením ruské armády a kdo se nevzdal, zemřel. Samsonov, který pravděpodobně stále viděl před očima své mrtvé muže, se na útěku zastřelil a jeho tělo pohltilo Prusko. Bitva skončila a v německém zajetí skončilo více než 92 000 ruských vojáků, mezi nimiž bylo i 13 generálů. Dalších 78 000 Rusů v bitvě zemřelo a za toto vítězství Němci zaplatili životy 12 000 vojáků. Němci také získali obrovskou kořist, kterou do Německa odvezlo 159 vlakových souprav a 500 děl. Němci pak zaměřili svou pozornost na První armádu a Rennenkampf brzy zjistil, že žádným Napoleonem není. Rusové byli opět poraženi a zahnáni za hranice.

Zdroj: britannica