Vstup USA do velké války  (později nazvané 1. světovou)  v dubnu 1917  byl událostí,  jejíž dopad se měl v následujícím roce v zásadní míře odrazit na vítězství bloku Dohody.  Nejbezprostřednější příčinou bylo obnovení neomezené ponorkové války ze strany Německa,  která ohrožovala rovněž obchodní lodě neutrálních států  v Atlantiku,  a zejména ve vodách kolem britských ostrovů.  Ostatně,  tato věc vytvořila vážný problém ve vztazích mezi USA a Německou říší již v roce 1915.

Už od roku 1914  byly přitom neutrální USA,  právě i prostřednictvím sílících ekonomických vazeb a nálad větší části veřejnosti,  orientovány rozhodně spíše na Dohodu než na tzv. Centrální mocnosti – a je pochopitelné,  že samotné rozhodnutí o obnově neomezené ponorkové války k 1.únoru 1917,  která měla poškodit dohodové protivníky,  se v Německu pojilo s alternativou,  že také tato velká a hospodářsky silná zaoceánská velmoc rozšíří řady jeho nepřátel.  Pro takový případ se tedy v Berlíně zrodil koncept,  jenž počítal s destabilizací mezistátních vztahů na západní polokouli,  resp. s rozšířením války též na severoamerický kontinent.  Důležitou roli tu hrála i komplikovaná občanská válka,  provázející revoluční vývoj v Mexiku od roku 1910,  a pozornost,  jakou v USA situace v zemi jižně od vlastních hranic vzbuzovala.  To ještě před vypuknutím války v Evropě,  v dubnu 1914,  manifestovala dočasná okupace přístavního Veracruzu americkým námořnictvem a námořní pěchotou.  Zcela přímo však německá strana vsadila na dědictví americko-mexické války z let 1846-48,  v jejímž důsledku náležela k USA rozsáhlá území na jejich Jihozápadě.

Foto: Anglická verze textu dešifrovaného telegramu,  který v lednu 1917  poslal německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann německému vyslanci v Mexiku.  Vyslanec byl instruován obrátit se v případě války mezi Německem a USA s předloženými návrhy na mexického presidenta Venustiana Carranzu.  Zachycení a dešifrování této tajné zprávy je považováno za mistrovské dílo britské špionáže.  V USA její zveřejnění zvedlo vlnu protiněmeckých  (a protimexických)  nálad,  a už i ono se podílelo na rozhodnutí o jejich vstupu do 1. světové války po boku dohodových mocností. | Wikimedia Commons

Psali jsme:Okno do historie: Bitva na Kulikovském poli

16.ledna 1917  poslal Arthur Zimmermann  (německý ministr zahraničí v letech 1916-17)  tajný,  šifrovaný telegram,  jehož adresátem byl Heinrich von Eckardt,  vyslanec Německa v Ciudad de México.  Vzhledem k tomu,  že s počátkem války v roce 1914  Britové přeřízli hlavní podmořské telegrafické kabely,  spojující Německo s americkými kontinenty,  cesta této zprávy vedla kabelem užívaným ambasádou USA v Berlíně,  jenž směřoval do neutrálního Švédska,  a odtud do Mexika přes Washington.  Dotyčný transatlantický kabel se nevyhýbal ani Velké Británii.  Při rozsáhlé špionážní činnosti britské Naval Intelligence, vedené admirálem Williamem Reginaldem Hallem,  byla zpráva touto zachycena a posléze dešifrována v kryptoanalytické pracovně britské Admirality,  pověstné Room 40.  Navzdory určitým váháním  (daným už i ohledem na to,  jak byla zpráva zachycena,  tj. odposloucháváním amerického telegrafického systému),  Velká Británie obsah zprávy předložila,  přes velvyslanectví USA v Londýně,  americké straně.  1.března 1917  pak byl její obsah,  z iniciativy samotného presidenta USA Woodrowa Wilsona,  zveřejněn v americkém tisku.  Už i tato prostá skutečnost každopádně přispěla k rozhodnutí o vstupu USA do války proti Německu.  Takový krok v této době zase plně harmonizoval právě s přáním Velké Británie.

Foto: Německý propagační plakát z roku 1917,  oslavující službu na ponorkách.  Již zkušenosti z roku 1915  mohly v Německu dávat tušit,  že obnovení neomezené ponorkové války od 1.února 1917  povede s velkou pravděpodobností k otevřené konfrontaci se Spojenými státy americkými.  Když v březnu 1917  německé ponorky potopily pět amerických obchodních lodí,  považoval president USA Woodrow Wilson válku s Německou říší prakticky již za realitu. | Lebendigesmuseum Online

V čem spočívaly hlavní body této tajné zprávy?  Německo,  chystající se k opětnému zahájení neomezené ponorkové války,  ovšem současně s přáním udržet neutralitu USA,  se v případě nenaplnění takového scénáře ucházelo o válečné spojenectví s Mexikem proti USA.  Mexiku tak byla nabídnuta i perspektiva zisku území,  ztracených jím na úkor USA před polovinou 19.století  (jmenovitě se uváděly Texas,  Arizona a Nové Mexiko).  Kromě toho,  Mexiko mělo posloužit jako prostředník ve vztazích s Japonskem.  Dodejme,  že to se od roku 1914  sice také nacházelo ve válce s Německem,  ale jeho zájmy  (po zmocnění se německých kolonií ve východní Asii a Pacifiku)  směřovaly především k vnitřně oslabené Číně,  a německé návrhy na změnu jeho postojů se v Japonsku setkávaly s určitým pochopením.  Zároveň,  mexický president Carranza měl být přesvědčen o perspektivě brzkého donucení Velké Británie k mírovým vyjednáváním.

Foto: Lidový vůdce a generál mexické revoluce Pancho  (Francisco)  Villa,  vl. jménem Doroteo Arango,  snímek z doby někdy mezi roky 1908  a 1919.  Zdůrazňovány často Villův původ jako negramotného venkovana a posléze jeho dráha bandity,  vývoj v Mexiku po roce 1910  z něj učinil jednoho z hlavních protagonistů tamního dění.  Poté,  co bylo jeho vojsko rozprášeno v konfliktu s vládou presidenta Carranzy a USA nakonec uznaly Carranzu jako skutečného předáka mexického národa,  znepřátelil se Villa s USA.  Útok jeho mužů,  při němž byla 9.března 1916  vypálena osada Columbus v Novém Mexiku  (USA),  vlastně zapadal do stavu obecnějšího neklidu,  panujícího v těchto letech na mexicko-americkém pomezí.  Reakcí na něj byla intervence americké armády v severním Mexiku,  která přetrvala téměř celý rok. | Wikimedia Commons

Psali jsme:Operace Barbarossa: Během prvních dní měl svět Rudou armádu za poraženou

Samozřejmě,  Mexiko patří mezi země Latinské  (někdejší španělské,  příp. portugalské)  Ameriky,  geograficky nejbližší USA.  Z pohledu USA byl v celoamerickém rámci rozhodující faktor tzv. Monroeovy doktríny,  proklamace zásad,  která při svých kořenech,  spadajících do roku 1823,  dosáhla s vývojem na přelomu 19.  a 20.století nových,  širších a reálnějších dimenzí.  S tím,  jak se zvýrazňoval její aspekt jako nástroje faktické velmocenské hegemonie USA nad jižněji položenými státy západní polokoule,  měnila se v jistý zdroj protiamerických nálad v dotyčných zemích a naopak případných sympatií k protivníkům USA.  Monroeova doktrína,  spjatá též  s ideou  amerického,  vůči Evropě izolacionistického  systému,  se již dlouho před rokem 1914  nacházela také ve střetu zrovna se širšími zájmy Německa,  jako relativně nové světové velmoci epochy tzv. imperialismu.  Zajímavostí může být,  že tradičněji se přitom německá politika opírala o podporu ostatních evropských velmocí,  včetně Velké Británie – jak se ukázalo ještě v dubnu 1914,  v souvislosti s připomenutým americkým obsazením Veracruzu,  reakcí na dramatický vnitřní vývoj v Mexiku.

Foto: Kolona amerických pěšáků z trestné expedice,  zahájené proti Villovi v roce 1916,  na území mexického federálního státu Chihuahua.  Akce pod velením generála Pershinga nedosáhla svého hlavního cíle,  tj.  dopadení Villy,  a to ani navzdory nasazení letecké eskadry.  Z hlediska vývoje vojenství může být ovšem také zajímavé,  že právě této operaci je připisováno poslední skutečné nasazení jednotek kavalerie armády USA,  a na druhou stranu počátek využívání motorových vozidel  (automobilů)  pro vojenské účely v jejích řadách.  Z hlediska širší mezinárodní politiky bylo podstatné,  že američtí vojáci se během akce ocitali v ozbrojených střetech nejen s villisty,  ale také  (a bez ohledu na tehdy víceméně shodný postoj vůči Villovi)  s oddíly mexické vládní armády,  a situace se mohla zdát spět až k otevřené válce mezi USA a Mexikem.  Může být pochopitelné,  že toto,  v atmosféře světové války a stávajících vztahů mezi USA a Německem,  neunikalo pozornosti německé diplomacie. | Wikimedia Commons

Válka v Evropě přinášela ve svém důsledku další posílení pozic USA na západní polokouli.  Pomineme-li otázku jejich intervencí a zintenzívněných zájmů v oblasti Karibiku,  byl už zmíněn zájem,  upínající se k událostem v Mexiku.  Ty zatím,  v roce 1915,  nabraly   nových obrátek mj. s konfliktem mezi revoluční vládou liberálního presidenta Carranzy a lidovým vůdcem Panchem Villou.  Villovy oddíly utrpěly v bojích s vládními,  Carranzovými vojsky osudnou porážku,  kdežto Carranzovu vedení se dostalo oficiálního uznání ze strany USA.  Villa,  jenž se předtím těšil jisté přízni amerického presidenta Wilsona,  se následně obrátil proti Američanům.  Již povraždění skupiny amerických důlních inženýrů jeho muži v severomexické Chihuahui bylo motivováno snahou vyprovokovat USA.  Taková snaha vyvrcholila výpadem Villových mužů proti americké pohraniční osadě Columbus v Novém Mexiku 9.března 1916.  Útok a jeho odražení si na americké straně vyžádaly necelé dvě desítky životů;  a USA v reakci na něj vyslaly do Mexika více než desetitisícovou armádu pod velením generála Johna J. Pershinga.  Tato trestná expedice proti Villovi jako „psanci a banditovi“ se setkala s původním souhlasem mexického presidenta Carranzy.  Avšak v situaci,  kdy Pershingovi vojáci křižovali severními regiony Mexika až do ledna 1917  (aniž se jim podařilo Villu dopadnout),  oživila nová americká intervence problematický Carranzův postoj vůči USA a vyostřovala vztahy mezi USA a Mexikem jako takovým.

Foto: Americký generál John Joseph Pershing.  Pershing měl za sebou zkušenosti mj. i z americko-španělské války roku 1898  nebo z pozdější války s povstalci na Filipínách.  Jen několik měsíců poté,  co byla počátkem roku 1917  ukončena operace proti Villovi v Mexiku,  znovu pod jeho velením dorazil americký vojenský kontingent do Francie,  aby se jeho příslušníci stali historicky vůbec prvními vojáky USA,  kteří se objevili na evropském bojišti.  V čele Amerických expedičních sil v Evropě zůstal J. Pershing i poté,  co se tato válečná účast USA,  pokud jde o otázku personálního nasazení,  oproti početnímu stavu původního kontingentu více než zestonásobila.  Snímek z jeho hlavního stanu ve francouzském Chaumontu,  z října 1918 – čili z doby,  kdy jej můžeme považovat za vůbec jednoho z hlavních vojenských velitelů Dohody. | Wikimedia Commons

V době,  kdy se paralelně mohlo zdát jen otázkou času zapojení USA do světové války po boku Dohody,  vzbuzovaly tyto události zájem německé diplomacie.  Objevily se konspirační projekty německého konzula v mexickém Monterrey a také rakousko-uherského konzula v texaském San Antoniu,  které počítaly se sjednocením jednotlivých mexických frakcí,  na bázi jejich antiamerického sentimentu,  a s podporou povstání v jižních částech USA,  do nichž by vedle Mexičanů byli zapojeni i černoši a původní Indiáni.  Zimmermannova nóta byla vlastně manifestem takového trendu.  Carranza německé nabídky nepřijal,  už s pouhým ohledem na vojenský potenciál své země vůči severnímu sousedovi;  a nepřijal obdobné nabídky ani později,  v srpnu 1917,  tzn.  již v době válečného stavu mezi USA a Německou říší.

Foto: Podle Zimmermannovy nóty si německá strana v případě války s USA činila iluze na spojenectví nejen s Mexikem,  ale i s Japonskem.  Na snímku japonští vojáci s polním kanónem během obléhání německé základny Čching-tao na čínském poloostrově Šantung,  probíhajícího od počátku září 1914.  Do 7.listopadu 1914  Japonci s britskou pomocí tuto základnu dobyli.  Přesto,  pozdější snahy Německa o změnu japonských postojů  (jak ukázala např. tajná diplomatická jednání ve švédském Stockholmu v roce 1916)  nemusely opravdu vyhlížet jako zcela marné. | Wikimedia Commons  

USA vyhlásily válku Německu 6.dubna 1917.  V červnu toho roku se ve Francii vylodil první americký vojenský kontingent,  o síle asi 14 500  mužů,  aby zasáhl do bojů na evropské západní frontě.  V jeho čele stál opět generál Pershing.  Později,  v prosinci 1917,  vyhlásily USA válku také Rakousku-Uhersku  (i když tentýž akt už neučinily vůči dalším německým spojencům,  osmanskému Turecku a Bulharsku).  Jejich vstup do války proti císařskému Německu předznamenal obdobný krok ze strany několika latinskoamerických států – což se projevilo hlavně v diplomatické a ekonomické rovině,  byť ne,  kromě obecně specifičtějšího případu Brazílie,  v oblasti přímých vojenských aktivit.  Nadále vnitřně nestabilní Mexiko zůstalo neutrální.  Nicméně,  alespoň jak po roce 1918  vyhodnotil tzv. Výbor o veřejném informování  (Committee on Public Information),  vládní orgán USA,  „s možnou výjimkou Španělska,  v žádné jiné zemi nedosáhla německá propaganda takové intenzity“ a „takové rozhodnosti a neblahé agresivity“,  jako tam.

Pochopitelně,  jiným případem byla otázka Japonska.  Japonci,  kteří mj. do listopadu 1914  dobyli německou námořní základnu Čching-tao na čínském Šantungském poloostrově,  soustředili dále hlavní úsilí k prosazení svého vlivu v Číně,  zemi oslabené a rozvrácené důsledky republikánské revoluce let 1911/12  (a mimochodem,  jejíž centrální vláda se v roce 1917  též ocitla ve válečném stavu s Německem).  Uvedené německé pokusy o změnu japonského spojenectví pak činily v USA vážnou starost;  a to natolik,  že v roce 1917  USA uznaly,  zcela proti duchu své tradičnější dálněvýchodní politiky,  „zvláštní zájmy“ Japonska v Číně.  Ani v tomto případě se tedy globální představy podle Zimmermannovy nóty nenaplnily.  Japonsko bylo udrženo v řadách Dohody,  a stalo se jednou z uznávaných vítězných velmocí 1. světové války.  To mu i umožnilo podržet si ovládnuté německé kolonie v Mikronésii.  Jistě však je možno poukázat,  při jeho víceméně přetrvávajících imperialistických zájmech,  na sblížení mezi již nacistickým Německem a Japonskem o zhruba dvě desetiletí později,  které můžeme považovat za jeden z příznačných signálů blížící se 2. světové války.

Foto: Americká posádka kulometu,  ostřelující německé zákopové pozice v oblasti francouzského Argonnského lesa  (Argonne),  v průběhu másko-argonnské ofenzivy mezi zářím a listopadem 1918.  Hovoří se o celkových ztrátách 117  tisíc mužů, z toho 26  tisíc mrtvých,  v řadách armády USA během této operace.  Na druhou stranu,  v této době se ke svému konci již chýlilo německé válečné úsilí. | Wikimedia Commons

Zimmermannova nóta  (a myšlenky a kroky,  jež s ní souvisely)  představovala typický projev snah o rozvracení protivníka v době 1.světové války,  učiněných ze strany Německa.  V podstatě obdobnými případy této „pojistky“ pro válku s USA mohly být např. německá podpora protibritskému povstání v Irsku v roce 1916  nebo finanční pomoc ruským bolševikům v roce 1917.  Jestliže však konkrétní činy německých ponorek v březnu 1917  (a podložené už zveřejněným Zimmermannovým telegramem)  skutečně posloužily jako impuls pro vstup USA do války,  v Americe a ani v oblasti Dálného východu již k žádným významným posunům v souladu s německými koncepty nedošlo.

Až do první fáze roku 1918  zůstávala americká vojenská účast na západoevropských bojištích  (Pershingův kontingent)  víceméně symbolická.  Nápadný posun měl nastat až poté - v době,  kdy mj. ve východní části Evropy se Centrální mocnosti ocitly v příznivé situaci v důsledku brest-litevského míru se sovětským Ruskem,  příp. i míru s fakticky poraženým Rumunskem.  Od března 1918  podnikly německé armády ve Francii několik ofenzív,  s cílem zásadně změnit stav,  který se zde v základních obrysech vytvořil,  za nastalé reality poziční,  zákopové války,  už v roce 1914.  Tehdy byl do Evropy přepraven  více než milion amerických vojáků – a znovu navzdory německým předpokladům,  spoléhajícím na účinnost ponorkové války.  Jejich příchod znamenal obrovskou posilu pro Velkou Británii  a Francii,  vyčerpané čtyřmi roky neobyčejně krvavého a nákladného válčení.  Američané sehráli významnou úlohu už v úspěšné protiofenzívě dohodových vojsk v druhé bitvě na Marně v červenci 1918.  A v situaci,  charakterizované nápadným ústupem německých pozic na francouzském a belgickém bojišti,  na americké síly připadla zcela rozhodující role v bojích v oblasti Argonne na severovýchodě Francie.  Jejich postup,  trvající od sklonku září až do počátku listopadu 1918,  směřoval především k dobytí Němci ovládaného železničního uzlu v Sedanu.  Vlastně jej lze vnímat již za jednu z předeher faktické německé kapitulace,  podepsané  (a navíc už po revolučních událostech v Německu,  spojených s pádem císaře Viléma II.)  u Compiégne 11.listopadu 1918.